Část I. Probuzení

Tlukot srdce zaplňoval to ticho a temnotu. Hluboké a podlouhlé. Zpoza pravidelného rytmu začal vyčnívat nový. Série ostrých jednotlivých zvuků typický pro počítače. Jack ho poslouchal, i když mu byl nepříjemný, zarýval se mu do hlavy jeden za druhým jako hřebíky a neustával. Cítil se jako napůl v hlubokém snu. Všechno mu bylo jedno, chtěl dál jenom spát a ničím se nezabývat. Chtěl dál ležet, mít zavřené oči a nechávat se kolébat tím příjemným pohodlím. Ta představa pro něj byla natolik příjemná a lákavá, že ho ani nenapadlo se zamyslet. Na pohyb rukou nebo nohou, na pohyb jediného prstu by vynakládal zbytečnou energii. Proč by měl vstávat? Nemusel nikam jít. Nečekala ho žádná schůzka. Do práce také nemusel, protože byl víkend. Neuvědomoval si, kolik uběhlo času, ani se nesnažil o tom přemýšlet. Najednou mu stále se opakující pípání začínalo být čím dál více otravnější. Vysoká frekvence přerušovaného tónu ho bodala nikoliv do uší, ale cítil ho přímo ve středu hlavy. To zapříčinilo jeho náhle se vzrůstající zájem o to kde se nachází a proč.

Plně procitnul a na povrch se vynořilo napětí. Nejdříve v rukou. Ucítil paralyzující vyčerpanost. Pak do nohou. Nohy si uvědomoval jako dvě tvrdé dřevěné chůdy. Chtěl otevřít obě oční víčka, ale byly tak těžké. Měl pocit jako by k sobě přirostla. Nakonec se mu je podařilo s vypětím všech duševních sil alespoň pootevřít.

„Je noc? Stmívá se, nebo snad rozednívá?“ řekl si v duchu.

Lokty se mu křivý, rameny se odlepuje od svazujícího lůžka. Je zmatený. Při tomto pokusu byť jen předklonit se, dostal závrať. Vše se s ním točí, ačkoliv má oči opět zavřené.

Zvuk plechovky!!!

Neviděl ji, ale věděl, že je to ona. Ozval se odkud si na konci chodby s matoucí ozvěnou. Znovu. Znovu a zase. V krátkých intervalech až nakonec podlouhlý nepříjemný. Jakoby kovové nůžky přejížděly po dlaždicové podlaze. Tajemná plechovka se kutálela, až vše zarazila neznámá překážka. Kvůli náhlému vyrušení otevřel dokořán obě oči a přestal dýchat, aniž by si to byl uvědomil. Zíral na bledě bílý závěs. Rozhlíží se. Před okolním světem ho ukrýval starý vysoký neprůhledný závěs. Zavěšen byl na umělých bílých kroužcích navlečených do kovové tyče. Na odpudivosti mu přidávaly i zvláštním způsobem nechutné, tmavé skvrny. Nejspíš na něj někdo něco vylil z druhé strany. Ač vyčerpán nekonečným spánkem, je rozhodnutý. Je čas vstát. Dlouhá tlustá hadice s jehlou, napojená na jeho žílu v ruce, ho nečekaně zastavila.

„Jsem v nemocnici?“. Vyjasňují se první vzpomínky.

„Autonehoda“, spatří krátký záblesk.

,,Srazil jsem člověka, když mi na semaforu naskočila zelená.“

Pohltil ho pocit strachu, viny, nervozity.

Musel už vstát a zjistit jestli je ten muž v pořádku. V předklonu vytáhl hadici s tlustou jehlou z předloktí. Pocítil bolestivý tlak vyvolaný jejím vytažením. Musela být zavedena už delší dobu. Natočil se doprava k závěsu a rukou si pomohl spustit těžké nohy z lůžka. V sedu a s nohama dotýkajících se podlahy ucítil studený kluzký povrch.

„Proč je zem mokrá?“, vyslovil ve své mysli.

Zvedl levou ruku, uchopil pravý okraj závěsu a prudce zatáhl. Rychlým pohybem roztáhl celý závěs a zamrznul v této křečovité poloze. Z vyvolaného šoku se ani nerozklepal. Uběhlo několik vteřin, pro něj minuty než se zmohl jen na otočení hlavy do stran. Nejprve doprava, poté doleva. Svými trhavými pohyby připomínal zrezivělého robota. Pohlédl na závěs. Ty skvrny byly od krve. Pustil ho a pohlédl na bílý stolový přístroj, na který byl napojen a který začal z nenadání zběsile houkat. Z neznámého instinktu k němu přiskočil, málem přitom uklouzl, a podíval se na displej.

Blikalo tam „Automatická hlídací fáze dokončena.“.

Zběsile se rozhlížel a ve zmatku vypojil přístroj ze zásuvky. Nepříjemné houkání nepolevilo. Musel mít záložní zdroj, který zajistí bezpečnost pacienta i v případě výpadku proudu. Uvědomil si. Chytil přístroj z obou stran a hledal ono pomyslné „červené tlačítko“. Našel ho. Rychle ho stiskl a zvuk ustal. Přečetl si delší název „Přístroj pro automatickou péči o pacienty.“. Bál se otočit a ocitnout se znovu v tom hororu. Přál si, aby ho ten zatracený stroj udržel v umělém spánku o něco déle. O den, o týden, nebo rok. Dokud by se neodebral na věčný spánek. Bohužel musel, všechno je to realita. Už není malý kluk, aby se štípal, jestli je to jen hodně zlý sen. Najednou si všimnul, že je v místnosti celkem světlo a že ji neosvětluje světlo umělé, ale sluneční. Je tu okno. Malé, ale přece. Zabolela ho hlava a hruď. Na nohách měl ošklivé modřiny. Vzal svoji zdravotní kartu z lůžka a četl. „Pacient utrpěl úraz při autonehodě. ...... Plánované probuzení je nastaveno na dobu uplynutí 74 hodin.“ To jediné Jacka zajímalo. Čas.

,,Ležel jsem tu 3 dny!“.

Měl strach říct jediné slovo, nebo nepatrný projev emocí, který si neuvědomoval. Kdyby k němu někdo promluvil, Jack by sám od sebe začal šeptat a uvědomil by si to až po chvíli. Jeho pozornost upoutala ještě jedna karta z protějšího lůžka. Závěs už byl stažený a neustlané lůžko bylo čisté až na pár krvavých skvrn, které očividně nevznikli na lůžku. Ihned se zaměřil na poznámku „Zranění pacienta bylo způsobeno v souvislosti s autonehodou...“ Zvedl hlavu a zastavil dech. Tady ležel jím sražený člověk. Četl dál: „Pacient byl zraněn mimo vyznačený přechod pro chodce. Zranění způsobil střet s protijedoucím osobním automobilem. Pacient byl odražen ke kraji chodníku a upadl na zem, načež na několik vteřin ztratil vědomí. Po prvním ošetření na místě sdělil zasahujícímu záchranáři, že byl v bezvědomí pokousán krysou, kterou hned po nabytí vědomí odehnal. K pokousání došlo v místě odpadního otvoru pod obrubníkem, kam se levá ruka pacienta dostala ve stavu bezvědomí. Ihned byl ze zranění odebrán vzorek a předán na testy. Pacient si během převozu stěžoval na zhoršující se nevolnost, vznikající bolest hlavy a na zmenšenou citlivost v oblasti zranění od hlodavce. O 5 minut později na necitlivost v prstech. Pacientovi byly podány léky odpovídající prevenci před riziky z pokousání od zvířete.“. Jeho spis byl značně rozsáhlý. Zatímco on se vešel jen do několika vět, tenhle tu má celou A4. Začal předbíhat a soustředil se ve čtení jen toho nejdůležitějšího. „...Pacient byl ve stabilizovaném stavu převezen... podle výsledků z laboratoře utrpěl vážné infekční onemocnění... otrava krve... náhlá smrt, tělo pacienta čeká na převoz pro nařízenou pitvu... smrt nastala přibližně 17 hodin od nehody.“ Jack neměl slov, nevěděl co si má po tomhle myslet. Napadlo ho, že byl tento chaos způsoben v souvislosti s tímto mužem. Pomalu se dostával z šoku a všiml si na zdech, potřísněných krví, něčeho zvláštního. Byly na nich otisky rukou. Jakoby se někdo před něčím snažil utéct. Postupně si dával všechny hrůzné detaily dohromady. Lehké zranění... omdlel... krysa... kousnutí... infekce... bolest hlavy... znecitlivění... smrt. V jeho nitru se probudil dosud neznámý pud. Uvědomil si, že ho probudila padající prázdná plechovka. Náhle se cítil v ohrožení života. Potichu přišel ke dveřím, snažil se nevydat žádný zvuk a přitom pozorně sledoval prostor ve dveřním rámu. Byl konečně u dveří, ale bál se rozhlédnout v chodbě za nimi. Co kdyby si ho tak nepřítel všiml? Ale jaký nepřítel? Kdo je tím nepřítelem, kterého se obává, o kterém smýšlí.“. „Potřebuju zrcátko, ale kde ho vzít?“, řekl si v mysli a opatrně přivřel dveře, aby v nich zůstala jen minimální mezírka. Naštěstí byly v dobrém stavu a nevrzaly. Jack se důkladně porozhlédl po pokoji a s úspěchem. Na malém stolku se nacházelo malé otočné zrcátko. Bylo obyčejné, ale pro jeho účely dostačující. Potichu ho rozebral, aby mu zůstal jen samotné kulaté zrcátko bez stojánku. Vzal ho a nenápadně prostrčil dveřní mezírkou. Levou stranu chodby v jeho odraze viděl dokonale. Nic podezřelého neviděl, ale pořád zbývala ještě druhá strana, ani to ho ovšem neuklidní. Rozhodl se přežít a podle toho i bude ke všemu přistupovat. Zatím je na všechno sám a nejspíš i jediný živý v celé nemocnici. Pootevřel dveře a pomocí zrcátka zmapoval i tuto stranu. Viděl schody poblíž po jeho straně, ale plechovku nikde. Pomyslel si, že se ten zvuk ozval z větší vzdálenosti. V pokoji nenacházel žádný užitečný předmět, ani oblečení. Neměl tedy na výběr, musel se vydat na cestu jen v bílém plášti. Skoro by zapomněl na okno, může mu ledacos napovědět. Opatrně zavřel dveře na kliku a potichu přišel k oknu. Bylo opravdu hodně malé, prostrčil by jím jen hlavu. Trochu s ním zabojoval, než ho celé sklopil. Naskytl se mu ještě hrůznější pohled. Vzpomínal na všechny katastrofické a apokalyptické filmy, co kdy viděl. Tohle bylo to nejhorší, co by si stěží představil. Ve vzduchu se nesl odpudivý hnijící zápach smrti. I kouř po požáru. Všude se válely trosky, pár aut zdeformovaný buď u stromů, stěn domů nebo v sobě. Po chodnících, silnicích a stěnách krev. Náhle se naproti u silnice cosi pohnulo. Byla to lidská postava. Její chůze se mu nezdála, šla pomalu a nepřirozeně. Něco se mu nezdálo. Ruce měla volně podél těla. Zaostřil pohled a nadzvedl se mu žaludek. To nebyl člověk, teď už ne. Kůže mu visela potrhaná z obličeje. Krk a ruce měla potrhané a celá postava byla špinavá, ohořelá a od krve, jednou nohou bosa. Na jiném místě si všiml toho samého, ale bez části od pasu dolu. Chystal se rychle zavřít okno, ale problesklo mu myslí, že by zbytečně riskoval. Slunce na obloze by svým odrazem od okénka mohl vyvolat nežádoucí pozornost a z takové dálky si ho ani nikdo nemohl všimnout. Vzdálil se tedy, cítil své vystrašené srdce, skoro se pozvracel. Kdyby tam mohl co zvracet, cítil se prázdný. Bude muset bojovat, pokud bude chtít přežít. Ještě nikdy člověka nezabil a modlil se, aby ani v budoucnu nemusel a zombie už lidská bytost naštěstí není, ale v takovémhle světě se možná vytvořily skupinky násilníků a vrahů. Možná měl štěstí, že se nachází v nemocnici a živý, než kdyby byl někde tam venku na ulici nebo doma. Nechtěl by tu zůstat, ale může se tu dobře vybavit. Musí hledat léky, jídlo, vodu, oblečení, požární sekeru, předměty pro první pomoc a další prostředky, které mu mohou zachránit život.